dnes je 29.3.2024

Input:

JAK NECHYBOVAT V PRACOVNĚPRÁVNÍCH PÍSEMNOSTECH - PRACOVNÍ SMLOUVA

7.5.2008, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 7 minut

     Dnes se v rámci našeho pravidelného cyklu vzorů pracovněprávních dokumentů a komentářů k nim zaměříme na dokument základní - na pracovní smlouvu.

     Pracovní smlouvou se zakládá pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Pracovní smlouva musí dle § 34 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) k tomu, aby byla platná, obsahovat tři základní náležitosti - druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Přestože tato známá trojice už byla i v předchozích zněních zákoníků práce, stále se v praxi setkáváme s tím, že je část pracovních smluv neplatná z důvodu, že jedna z těchto náležitostí chybí.

     Druh práce, neboli funkce, na kterou je zaměstnanec přijímán, může být sjednána úžeji (např. prodavač, účetní) nebo šířeji (prodavač obuvi, hlavní mzdový účetní). Pokud zaměstnavatel má v rámci vnitřních předpisů také přehled jednotlivých pracovních pozic, jejich popis by měl korespondovat s druhy práce uvedenými v pracovních smlouvách jednotlivých zaměstnanců. Příliš úzké vymezení druhu práce může dělat potíže zaměstnavateli, zejména při změně činnosti, příliš široké vymezení je zase nevýhodné pro zaměstnance, neboť umožňuje zaměstnavateli převádění zaměstnance na jiné práce, někdy i se mzdovým rozdílem. Doporučuji zvolit takové vymezení, které bude odpovídat provozním podmínkám zaměstnavatele, ale zároveň respektovat oprávněné zájmy jeho zaměstnanců. Nejlépe se v praxi osvědčuje sjednání takového druhu práce, který odpovídá určité profesi.

     Zaměstnavatel přiděluje zaměstnanci jakoukoliv práci, která odpovídá sjednanému druhu práce. Tak je určen rámec pracovní náplně, jejíž popis zpravidla netvoří obsah pracovní smlouvy. Tím, že není součástí pracovní smlouvy, může zaměstnavatel svým jednostranným rozhodnutím měnit nebo doplňovat obsah pracovní náplně, vždy ovšem v rámci sjednaného druhu práce.

     Zaměstnanec by mohl odmítnout konat takové práce, které by neodpovídaly sjednanému druhu práce. Musí být ovšem jisté, že jde o práce, které jsou opravdu nad rámec sjednané pracovní smlouvy, nikoliv o případy, kdy zaměstnatel může zaměstnance převést na jinou práci i bez jeho souhlasu dle § 41 zákoníku práce.

     Místo výkonu práce by mělo být sjednáno přesně, ovšem někdy to z povahy práce nebude možné. Pak může být tedy místo výkonu práce sjednáno šířeji, např. středočeský kraj, okres Jihlava atd. Je to možné v těch případech, kdy to vyžaduje charakter práce zaměstnance, typicky se bude jednat o obchodní zástupce, dealery atd. V pracovní smlouvě je také možné dohodnout více než jedno místo výkonu práce, ovšem z hlediska nároku na náhradu při pracovních cestách je nutné za pravidelné pracoviště považovat vždy jen jedno místo. Není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je takové místo sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.

     Podle § 42 zákoníku práce může zaměstnavatel vyslat zaměstnance na pracovní cestu na dobu nezbytné potřeby. Je ovšem třeba, aby zaměstnanec vyslovil s pracovní cestou souhlas. Doporučuji tento souhlas zapracovat již do znění pracovní smlouvy, je totiž možné, aby zaměstnanec vyslovil souhlas s možným vysláním na pracovní cestu předem, není nutné tento souhlas obstarávat vždy na každou pracovní cestu zvlášť. Takové vyslání na pracovní cestu je vlastně změnou místa výkonu práce.

     Poslední nezbytnou náležitostí pracovní smlouvy je den nástupu do práce, tedy den, kdy vzniká pracovní poměr. Tento den nemusí být stanoven jenom prostým datem (např. „1. 3. 2008“), ale může být označen i jiným způsobem, který ovšem nevzbuzuje pochybnost o tom, o který den se jedná (např. „den nástupu na mateřskou dovolenou paní Jarmily Novotné“ nebo „od níže uvedeného dne za dva měsíce“ atd.). Za den nástupu do práce je možné sjednat i den pracovního klidu např. 1. leden. Ode dne nástupu do práce jsou obě smluvní strany, tedy zaměstnanec i zaměstnavatel, povinny plnit všechny povinnosti, které jim vyplývají z pracovní smlouvy.

     Pracovní smlouva by měla být uzavřena písemně (§ 34 odst. 3 zákoníku práce), na tuto skutečnost si dovoluji upozornit zvlášť, neboť předchozí právní úprava dovolovala i ústní pracovní smlouvu.

     Při vyhotovení pracovní smlouvy není vhodné se omezovat jen na tři výše podrobně popsané základní náležitosti. Naopak si dovoluji doporučit uzavřít se zaměstnancem obsáhlejší znění pracovní smlouvy, neboť při případném sporu nebo nejasnostech je rozhodující, co mají smluvní strany dohodnuto v pracovní smlouvě. Zde upozorňuji na vztah k § 13 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož nelze v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele vykonávat stejně druhově vymezené práce. Důvodem je to, aby se neobcházela ustanovení o přesčasech.

     Úprava zkušební doby je v současném zákoníku práce poněkud jednodušší, než byla ve znění dřívějších zákoníků. Její úpravu najdeme v § 35 zákoníku práce. Tento institut by měl sloužit k tomu, aby se obě smluvní strany přesvědčily o tom, že chtějí v daném smluvním vztahu pokračovat. Zaměstnanec by se měl ujistit o tom, že pracovní podmínky u zaměstnavatele mu vyhovují a že danou práci je schopen zvládnout, zaměstnavateli by tato doba měla posloužit k ověření vhodnosti daného zaměstnance na pracovní pozici.

     Zkušební dobu je nutné sjednat písemně, dle mého názoru nejlépe ve znění pracovní smlouvy. Pokud tomu tak není, je možné zkušební dobu sjednat nejpozději v den nástupu do zaměstnání a maximálně v délce trvání 3 měsíců. Doba překážek v práci se do zkušební doby nezapočítává, takže bude-li zaměstnanec po dobu zkušební doby nemocen, doba jeho pracovní neschopnosti se do zkušební doby

Nahrávám...
Nahrávám...