O tanci se říká, že během něho komunikuje tělo s duší a společně vyjadřují to, na co nestačí naše slova. Jeden z tanců se dostal daleko za hranice země svého původu. Následující řádky proto věnujeme ohnivému flamencu. Ušetřím Vás však cesty do daleké Andalusie, kde se zrodilo. Zůstaneme na domácí půdě. Vydáme se na pražskou Letnou a navštívíme Akademii Flamenkeria, kterou založila Elena Gordon.
Flamenco inspirovalo režiséry, malíře, hudebníky, spisovatele. A může inspirovat i nás. Koneckonců, proč by firemní teambuildingové akce musely mít vždy podobu skautských hrátek v přírodě? Proč nezkusit něco jiného?
Flamenco prochází svojí renesancí. Čím tolik oslovuje naši dnešní dobu?
Flamenco, podobně jako tango, orientální a karibské tance, patří mezi tance "osobního" charakteru. Skrze něj vypovídáme o sobě, sdílíme, poznáváme a rozvíjíme sami sebe. To je důvod, proč se šíří a je stále vyhledávanější i v těch kulturách, které mají k jižanskému temperamentu daleko. Nám Středoevropanům flamenco otevírá dveře k větší svobodě, otevřenosti, vzájemnosti, lehkosti, učí nás bez bázně sdílet naše emoce. Skrze flamenco můžeme v sobě objevovat to, co zůstává v běžném životě skryto, a plně to vyjádřit. Spojuje nás s naší opravdovostí a podstatou. Flamenco vrací každému právo být takovým, jaký být chce. Otevírá nás vzájemnému respektu a podpoře. Dává nám prostor a nástroje k sebevyjádření, které nám moderní, hektická doba, často podporující průměrnost a stereotypy, odepírá.
Flamenco vnímám jaké výborný prostředek, který nás přivádí k našim emocím a umožňuje jejich vyjádření. Vždyť jsou to právě emoce, které dělají život životem, a když to s nimi neumíme, tak nás tlačí na duši nebo na těle. Slovo emoce vzniklo ze spojením dvou slov a významů: energie a pohybu. Znamená tedy energii v pohybu. V tom se skrývá návod, jak s emocemi pracovat – nechat je plynout, dovolit jim proudit skrze nás a vyjadřovat je tak, abychom neničili ani sebe, ani vztahy kolem nás. A právě tohle nás flamenco učí a dává nám k tomu prostor. Naše vnitřní rozpoložení je tím ústředním motivem tance. Můžeme do něho vložit všechny emoce, které nás zrovna naplňují. Flamenco je přetvoří v něco krásného: soulad těla a duše, hudby a pohybu.
Emocí je spousta, takže je asi také hodně druhů flamenca, ne?
Ano, ve flamencu existuje spousta stylů a každý z nich v sobě nese jinou náladu. Flamenco může být soustředěné, přemýšlivé, vhodné pro vyjádření smutku a bolestí. Může být veselý, zábavný tanec, když pociťujete radost. Může být smyslné, když vyprávíte příběh o potlačované vášni, může být smutné, když prožíváte období ztráty a beznaděje.
Kouzlo flamenca je v tom, že v něm můžete maximálně projevit všechny pocity – od radosti po zoufalství. Přece říct životu "ano" neznamená jen se veselit. Je třeba rovněž brečet, mít strach, zlobit se, přitakat všem aspektům života - jarnímu slunci i zimnímu sněhu.
Na svých hodinách vidíte tančit desítky tanečníků a tanečnic. Máte je "přečtené"? Poznáte, co svým pohybem odhalují a co skrývají?
Flamenco je jeden z nejlepších způsobů, jak promítnout navenek to, co ukrýváme v nitru. Nelze očekávat, že nejistá žena či muž začnou předvádět tanec hodný divokých Španělů. Jejich nejistota se promítne i do pohybů tance. Ale někdy potkávám i opačné případy. Například nenápadná a uzavřená žena se najednou dokáže odvázat a zastínit ty, které se sebejistotou nemají problémy. Flamenco dokáže vytáhnout naše stíny na povrch.
Ve flamencu jde o sebevyjádření toho, co v sobě máme a co nám sociální kodex nedovolí projevit. Právě proto je flamenco tak populární v Japonsku, kde je možná více škol než v samotném Španělsku. Protože japonská kultura striktně zakazuje projev emocí, stává se pro Japonce tento tanec legálním ventilem, jak…