dnes je 4.12.2022

Input:

KOUČOVÁNÍ - MENTOROVÁNÍ - KONZULTOVÁNÍ

7.5.2008, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     Díky relativně rychlé popularizaci koučování a uplatňováním převážně individuálního přístupu se podoba této metody rozšířila velmi spontánně, aniž by se ji podařilo předem jasně teoreticky vymezit. Evropský průzkum provedený na přelomu roku 2007/2008 uvádí, že východní Evropa se potýká ve vývoji koučování s obdobnými problémy, jaké zažívaly před pár lety západní země. Je to nejasné vymezení a pochopení pojmu koučování, nesprávné užívání slova „koučik“ a především nejasné odlišení od ostatních metod.

     Koučování je živou metodou, která ve své individualizované podobě intenzivně reaguje na konkrétní poptávku trhu. Nutno také podotknout, že její přístupy a pojetí se stále vyvíjejí. Ve výsledku praktického užití je koučování často zaměňováno s jinými přístupy či metodami, jakými jsou mentorování, konzultování, poradenství, terapie či trénink. Vymezení prvních dvou, které považuji ke koučování za nejbližší, je tématem následujících stránek, nejprve však krátce o koučování.

KOUČOVÁNÍ

     Kořeny koučování a podpora jedince v jeho růstu sahají do oblasti humanistické psychologie. Vycházejí z přesvědčení, že koučovaný je ten, kdo má veškeré zdroje, znalosti, dovednosti k tomu, aby našel pro sebe ten nejlepší způsob cesty k dosažení vytýčeného cíle až k požadovanému výsledku. Cílem je naplněný a spokojený život. Jde především o konkrétní kroky v utváření a směřování vlastního potenciálu a růstu.

     Odpovědným je především koučovaný ve smyslu vlastní autonomie, motivace a vůle k vlastní seberealizaci. Role kouče v tomto procesu je ryze partnerská a výsledek snažení je na obou stranách, tedy jak na koučovaném, tak na kouči. Jde o rovnocenný vztah vzájemné spolupráce. Předpokladem je vysoká motivace koučovaného, chuť a vůle věci a sám sebe měnit. Hledat nové, neotřelé způsoby řešení a přístupů, učit se z vlastních chyb a úspěchů.

     Klíčovou definicí koučování, která vychází z humanistického náhledu na člověka, je holistický pohled na jedince, důraz na individualitu koučovaného a potažmo individuální přístup ke každému klientovi na základě ryze individuálních potřeb jednotlivce. Tedy každý vztah kouč - koučovaný je unikátním vztahem, který se zaměřuje na ryze specifická témata definovaná koučovanému tzv. na míru, ať už je zadavatelem pouze koučovaný či do vztahu cílů vstupuje třetí strana, např. nadřízený.

     Podmínkou správného nastavení koučování je mezi dalšími porozumění a důvěra, možnost klienta sdílet s koučem otevřeně své vnitřní i vnější problémy. Koučovací setkání jsou příležitostí, kdy nezávazně, bez hodnocení a následných konsekvencí může koučovaný zkoušet nové věci, přicházet s ideami a prostřednictvím představ a vizualizací je uvádět do reality.

     Koučování se věnuje výhradně zdravým klientům, kteří netrpí žádnými psychickými nemocemi či poruchami osobnosti. Není terapií, nezabývá se minulostí, ale aktuální situací klienta, a směřuje k budoucnu k dosahování vytýčených cílů. Ve srovnání s terapií, kde můžeme hledat některé jeho kořeny, je koučování zaměřeno na potřeby koučovaného, jeho přání, cíle či vize. Koučovat znamená napomáhat druhým, aby byli schopni si z dlouhodobé perspektivy pomoci sami, tedy být sami sobě kouči.

     Na trhu je možné se setkat i s tzv. direktivní formou koučování. Ta částečně vychází ze sportovního koučování. V tomto procesu kouč funguje v roli jakéhosi rádce, případně mentora, vztah obou není rovnocenný, kouč je považován za experta a v procesu hraje významnou roli jeho rada a názor, kterému se skutečná nedirektivní forma koučování nebrání, nicméně není jeho podstatou. Radu dává kouč pouze v případě žádosti klienta, ta však není součástí standardního procesu koučování.

MENTOROVÁNÍ

     Mentorování je rozvojový nástroj, jehož využití má v organizacích delší tradici než koučování. Využíval se hojně již v 70. a 80. letech 20. století, ale vzhledem k relativně malé formalizaci tohoto procesu ne vždy zcela úspěšně. Aktuálně zažívá mentoring neboli mentorování renesanci a řada společností se ho snaží ve formální podobě zavést jako jednu z metod rozvoje převážně středního a vyššího managementu. Mentorování je definováno vztahem mezi seniorním kolegou a méně zkušeným zaměstnancem. Znalosti, a to jak profesního charakteru, tak i daného pracovního prostředí, a zároveň zkušenosti mentora jsou v rámci vztahu sdíleny s mentorovaným, konfrontovány s danou situací a využívány dle možností mladším z kolegů. Mentorování může být formálně nastaveným procesem v organizaci, ale častěji je spíše neformálním procesem. Center for Creative Leadership ve své

Nahrávám...
Nahrávám...