I přes veškerou možnou prevenci dochází na pracovištích nezřídka k pracovním úrazům či výskytu nemoci z povolání. Prozkoumejme v souvislosti se vzniklou škodou odpovědnost zaměstnavatele.
Povinnost zaměstnavatele nahradit škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání je upravena zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 205/2015 Sb. Uvedená novela zákoníku práce, kromě jiného, zrušila zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, který ačkoliv byl přijat v roce 2006, nenabyl do svého zrušení, tedy ke dni 1. října 2015, účinnosti. V souvislosti s jeho zrušením byla předmětnou novelou ustanovení upravující odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání a jednotlivé druhy náhrad, které poškozeným a pozůstalým z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání přísluší, vrácena z přechodných ustanovení zákoníku práce do ustanovení "řádných", upravujících náhradu škody jako celek.
Zákoník práce nyní definuje pojem pracovního úrazu v ustanovení § 271k odst. 1 ZP jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Jakmile dojde k pracovnímu úrazu, musí zaměstnavatel tento úraz vyšetřit, a to za účasti zaměstnance, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje, a za účasti příslušného odborového orgánu nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Ve smyslu § 105 ZP je dále povinen vyšetřit příčiny a okolnosti jeho vzniku a přijmout veškerá možná opatření proti opakování pracovního úrazu. Způsob evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu, upravuje nařízení vlády č. 201/2010 Sb., ve znění nařízení vlády 170/2014 Sb.
Co je plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s plněním pracovních úkolů, definuje ustanovení § 273 a 274 ZP. Podle těchto ustanovení je plněním pracovních úkolů výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Jedná se tedy o povinnosti, které je zaměstnanec povinen plnit na základě uzavřené pracovní smlouvy a které vyplývají ze sjednaného druhu práce, konkrétního pracovního zařazení a příkazů a pokynů nadřízených daných v souladu s právními předpisy. Za pracovní úraz proto nelze považovat úraz, který vznikne z toho důvodu, že zaměstnanec vybočí z plnění pracovních úkolů, tzv. exces.
Plnění příkazů a pokynů zaměstnavatele, na základě kterých zaměstnanec vykonává i jinou práci, než kterou má sjednanou v pracovní smlouvě, a to i za situace, kdy zaměstnanec utrpí úraz při plnění protiprávního příkazu či pokynu zaměstnavatele, je třeba považovat za jinou činnost vykonávanou na příkaz zaměstnavatele ve smyslu § 273 odst. 1 ZP.
Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast BOZP či zástupce zaměstnanců v Evropské radě zaměstnanců, dále pak činnost konaná na podnět ostatních zaměstnanců a činnost konaná z vlastní iniciativy.
Přímou souvislostí s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech, konané v objektu zaměstnavatele, přestože se přestávka na oddech a jídlo nezapočítává do pracovní doby, cesta na stravování a zpět v případě, že je konána v objektu zaměstnavatele, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb a cesta na a z ošetření, je-li konána v objektu zaměstnavatele, a též vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení prováděná na příkaz zaměstnavatele, včetně vyšetření v souvislosti s noční prací a ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět.
Zákoník práce taxativně stanoví, co za přímou souvislost s plněním pracovních úkolů nelze považovat. Jedná se o cestu do zaměstnání a zpět, což je cesta z místa zaměstnancova bydliště nebo ubytování do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět a u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví cesta z místa zaměstnancova bydliště na určené shromaždiště a zpět.
Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je považována účast zaměstnance na seminářích, školeních nebo přednáškách organizovaných zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popř. orgánem nadřízeným zaměstnavateli, které sledují zvyšování jejich odborné připravenosti.
Jako pracovní úraz je však nutno posuzovat úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Jde o situace, kdy například rozhodnutí nebo chování zaměstnance, které je spojeno s plněním jeho pracovních úkolů, způsobí úraz v době, kdy již zaměstnanec pracovní úkoly neplní a utrpěný úraz vznikne následně v důsledku předchozího rozhodnutí nebo chování zaměstnance.
Jako plnění pracovních úkolů se posuzuje činnost, která je předmětem pracovní cesty. Ve smyslu § 42 odst. 1 ZP se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnanec na pracovní cestě plní úkoly podle pokynu zaměstnavatele, avšak na jiném místě, než je místo jeho pravidelného pracoviště. Cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, které je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět, se podle § 274 odst. 1 ZP posuzuje jako úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení. Koná-li však zaměstnanec během pracovní cesty i činnosti, které s prací nesouvisí, např. po skončení pracovní činnosti koná cestu do ubytovacího zařízení, nejde již o plnění pracovních úkolů, ale cestu z místa ubytování na pracovní cestě na pracoviště a zpět je nutné považovat za cestu do zaměstnání a zpět, a proto úraz utrpěný v této době nemůže být považován za úraz pracovní. Činnost, kterou zaměstnanec vykonává po dobu ubytování nebo stravování či návštěvy kulturních nebo společenských akcí, nelze považovat za přímou souvislost s plněním pracovních úkolů.
Zákoník práce upravuje rovněž nároky, které vznikají zaměstnancům, u nichž byla zjištěna nemoc z povolání. Taxativní výčet nemocí z povolání je obsažen v příloze k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění nařízení vlády č. 114/2011 Sb., jestliže vznikly za podmínek v tomto nařízení vlády uvedených. Jedná se o nemoci, které vznikají zpravidla dlouhodobým působením určitých rizikových faktorů pracovního prostředí, resp. pracovních podmínek na zaměstnance, zejména působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů.
Bližší požadavky na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc z povolání nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku stanoví vyhláška č. 104/2012 Sb.
Rozhodující pro případné nároky zaměstnance na náhradu škody vzniklé v souvislosti s nemocí z povolání je datum jejího zjištění. Je však třeba upozornit na soudní rozhodnutí (sp. zn. 15/74) podle něhož, pokud poškozenému vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v souvislosti s nemocí z povolání, mu náleží náhrada nejen ode dne zjištění nemoci z povolání, ale již ode dne, kdy tato nemoc poškozenému prokazatelně vznikla.
ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNAVATELE
Předpokladem vzniku odpovědnosti zaměstnavatele v případě nemoci z povolání je zjištěná nemoc z povolání, škoda a příčinná souvislost mezi zjištěnou nemocí z povolání a škodou. Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.
Při změnách zdravotního stavu zaměstnance, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a kde další výkon práce za stejných podmínek by ke vzniku nemoci z povolání mohl vést, hovoříme o ohrožení nemocí z povolání. V tomto případě však zaměstnanci, u kterého dochází k poklesu výdělku proto, že již nemůže dosavadní práci vykonávat, nepřísluší náhrada škody, ale po celou dobu převedení doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku.
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu a nemajetkovou újmu, která vznikla zaměstnanci v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je vždy odpovědností objektivní, tedy bez ohledu na jeho zavinění. Tato odpovědnost vzniká nejen na základě porušení povinnosti zaměstnavatelem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, majícím za následek vznik škody nebo nemajetkové újmy, ale již vznikem samotné škody nebo nemajetkové újmy na straně zaměstnance, opět při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zda se zaměstnavatel porušení povinnosti dopustil nebo zda pracovní úraz nebo nemoc z povolání zavinil, je nerozhodné, neboť za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel i v případě, že dodržel veškeré povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, samozřejmě s výjimkou případů, kdy se své odpovědnosti zprostí zcela nebo zčásti.
Předpokladem vzniku povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu a nemajetkovou újmu je existence pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, vznik škody nebo nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a vznikem škody nebo nemajetkové újmy.
Povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu založená na jeho objektivní odpovědnosti neznamená, že je zaměstnavatel povinen hradit škodu zaměstnanci za všech okolností. Zákoník práce stanoví taxativně situace, kdy se zaměstnavatel může své odpovědnosti zprostit zcela nebo zčásti.
Úplné zproštění přichází v úvahu, když zaměstnavatel prokáže, že škoda nebo nemajetková újma byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 349 ZP), ačkoli byl s nimi řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Zaměstnavatel se dále zprostí odpovědnosti zcela, když prokáže, že si škodu přivodil postižený zaměstnanec svou opilostí nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit. V obou dvou případech však výše uvedené skutečnosti musejí být jedinou příčinou škody.
Částečně zprostit své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu…
