Jeden muž dlouho hledal pravdu, ale pořád mu k ní chyběl malý
krůček. Ulpíval na iluzi svého já. Kdesi natrefil na tlupu potulných herců. Měl
pro divadlo slabost a hned večer shlédl krásné představení o králi a jeho
poddaných. Po představení byl úplnou náhodou svědkem, jak principál pokáral
starou herečku v hadrech. Dnes jsi špatně hrála krále! říkal jí.
Principále, ty máš vlčí mlhu! rozesmál se muž. Tahle paní
nehrála žádného krále, ale žebračku!
Je vidět, že nejste od divadla, pane, řekl principál. Krále
přece hrají všichni, kdo jsou na scéně! Když se před ním hrbí, publikum hned
chápe: to je krutý král. Když se králi ani nepokloní, obecenstvu dojde, že ten
král je asi pěkný slaboch. A když hercům láskou září tváře, lidé si hned
řeknou: tenhle král je požehnáním pro svou zem! A tak je to na divadle se vším.
Všichni pořád hrají i ty druhé. Tak se tvoří smysl celé hry.
Jak to ten muž slyšel, poslední bublinka iluze v něm praskla.
Pochopil, že všichni žijí ve všech a že není žádné oddělené já.
Nehledejme v tom žádnou mystiku, tak je to i v našem
všedním životě. Všichni pořád hrajeme ty druhé a ti druzí hrají nás. Naše
sociální já…