PŘÍBĚHY K ZAMYŠLENÍ - Klášter bezmezného soucitu

Mladá a velmi horlivá adeptka duchovní cesty praktikovala v Klášteře bezmezného soucitu. Vřele souhlasila s poselstvím kláštera, totiž že nejlepší cestou je láska ke všem tvorům. Jednou přiběhla za opatem celá nadšená.

„Otče!“ vyhrkla ještě zadýchaná během. „Dnes ze mne budete mít radost! Považte, co se mi stalo! Šla jsem na procházku a přepadl mě zloděj. Ukradl mi kabelku. A já jsem k němu vůbec, ale vůbec necítila zášť! Přísahám, otče opate! Viděla jsem ho utíkat a modlila jsem se za něj z celého srdce! Tolik ve mně bylo soucitu!“

„Tak mi to vyprávěj celé dopodrobna!“ požádal ji opat. Dívka znovu nadšeně spustila. Opat ji přerušil: „V které ruce jsi držela kabelku?“

„Visela mi přes levé rameno, otče.“

„A v pravé ruce jsi neměla nic?“

„V pravé ruce jsem měla deštník.“

„A ten ti zloděj nesebral?“

„Ne, deštník mám pořád.“ řekla dívka celá udivená, proč chce znát opat tolik detailů.

„Ach děvče, špatně to učení chápeš,“ vzdychl opat. Dívka byla jako opařená.

„Ale já se za toho zloděje modlila opravdu upřímně, otče,“ pípla zmateně.

„Když jsi měla v pravé ruce deštník, mělas ho nejdřív pořádně majznout, aby tvou kabelku pustil. Až potom ses za něj měla pomodlit!“

     Dřív nebo později na ten problém narazíme…