PŘÍBĚHY K ZAMYŠLENÍ - Před kamennou zdí

     Král už byl velmi starý a rozhodl se předat trůn někomu mladšímu. Povolal všechny učence své říše: „Odkážu zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví moji otázku. Představte si, že máte na starosti dívku a náhle před vámi stojí kamenná zeď. Chcete tu dívku dopravit na druhou stranu. Ale jak?“

     Učenci si zamnuli šedivé brady a pak jeden z nich vyhrkl: „Mám to! Povedu to děvče podél zdi tak dlouho, až dojdu na její konec. Sebedelší zeď musí někde končit, ne?“

     „Nesmysl!“ ušklíbl se druhý. „Proč se vláčet takovou cestu? Já seženu pěkně dlouhý žebřík a tu holku přes zeď přenesu!“

     „Zdlouhavé a pracné,“ okomentoval to třetí. „Stačí sud střelného prachu a je po problému. Jaképak štráchy s nějakou zdí!“

     Překřikovali se, hádali se a návrhy měli pořád podivnější. Když už nevěděli, co říct, zeptal se král sluhy, který pánům zatím oprašoval klobouky: „Co Ty? Tebe nic nenapadlo?“

     „Já,“ pousmál se sluha, „já bych se té dívky nejdřív zeptal, jestli vůbec chce na druhou stranu zdi.“

     „Konečně! Sláva!“ zaradoval se král. „Tobě rád předám svoji říši. A veď ji tak moudře jako tu dívku před kamennou zdí.“

     Všichni jsme občas v roli vedoucích a občas v roli vedených. Někdy radíme a jindy si sami dáme radit. Má-li se ta vzájemná hra hrát dobře, měla by respektovat jistá pravidla. Teď není řeč o tyranech, ani o zamindrákovancích, kteří si chtějí užít pocit moci, ale o lidech, kteří nás v nejlepší vůli vlečou někam, kam sami nechceme. Říká se tomu…