Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
schválila dne 9. září 2011 „velkou novelu“ zákoníku práce a dalších
souvisejících zákonů. Senát jej dne 7. 10. 2011 zamítl a vrátil sněmovně.
Očekává se, že ta senátní veto přehlasuje a novela nabude účinnosti 1. 1.
2012. Protože jde o novinky zásadní, je vhodné je prezentovat v dostatečném
časovém předstihu tak, aby bylo možno se na jejich aplikaci včas připravit.
Účelem tohoto článku a dalších pokračování je postupná
prezentace zcela nových i změněných ustanovení zákoníku práce s výjimkou těch
změn, které mají jen legislativně technickou povahu a jsou pouhým zpřesněním
dosavadní dikce, popřípadě těch úprav, které jen formálně reagují na nález
Ústavního soudu z 12. 3. 2008 vyhlášený pod č. 116/2008 Sb., podle něhož je
vztah občanského zákoníku vůči zákoníku práce vztahem subsidiárním, tzn., že
občanský zákoník se použije v pracovněprávních vztazích tehdy, jestliže zákoník
práce určitou problematiku sám neupravuje. V důsledku prosazení tohoto principu
se ze zákoníku práce vypouštějí ta ustanovení, která na občanský zákoník
výslovně odkazovala. Zároveň se však nově výslovně stanoví, která z ustanovení
občanského zákoníku nelze v pracovněprávních vztazích použít.
V této prvé části budou popsány změny týkající se
předmětu úpravy zákoníkem práce, základních zásad pracovněprávních vztahů,
neplatnosti právních úkonů a kolektivní smlouvy.
Vzhledem k navrhovanému rozšíření dosavadních
kvalifikovaných důvodů pro výpověď danou zaměstnavatelem zaměstnanci o nový
výpovědní důvod spočívající v tom, že zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem
porušil v období prvních 21 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti lékařem
stanovený režim dočasně práceneschopného pojištěnce (viz
§ 52 nové
písm. h), se doplňuje v
§ 1 předmět úpravy ZP tím, že tento zákon
upravuje též některá práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců při
dodržování režimu dočasně práceneschopného pojištěnce podle zákona o
nemocenském pojištění a některé sankce za jeho porušení. Povinnost
zaměstnance dodržovat uvedený režim se nově výslovně stanoví nejen v zákoně o
nemocenském pojištění, nýbrž pro období prvních 21 kalendářních dnů trvání
dočasné pracovní neschopnosti též v ZsP (viz nový
§ 301a).
Nikoli jako dosud v
§ 13, kdy se jedná spíše o stanovení
konkrétních práv a povinností v pracovněprávních vztazích (dále jen „PPV“),
bude ZP nově na předním místě hned v
§ 1a vymezovat základní zásady PPV,
jako nejobecnější pravidla normativní povahy, která se v PPV vždy
uplatní a k nimž je nutno vždy přihlédnout (např. při subsidiárním použití
občanského zákoníku, při posuzování neplatnosti právních úkonů pro vadu
obsahu). Jde o pět základních zásad, a to:
zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance,
uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky pro výkon práce,
spravedlivé odměňování zaměstnance,
řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele,
rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz diskriminace.
Dosavadní definice závislé práce, která obsahuje bez
bližšího rozlišení souhrn devíti charakteristických znaků, se mění tak, že
pojmové znaky, které závislou práci určují (tj. osobní výkon práce
zaměstnance ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů), jsou odděleny od podmínek, za
nichž musí být závislá práce vždy vykonávána (tj. za mzdu, plat nebo odměnu
za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na
pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě). Jsou-li tedy
naplněny pojmové znaky závislé práce (první skupina), musí být taková práce
vykonávána vždy jen za podmínek uvedených ve skupině druhé.
Vzájemný vztah ZP k občanskému zákoníku (jako vztah
zvláštního a obecného právního předpisu) je vyjádřen v obnoveném a zcela
přepracovaném
§ 4, v němž namísto původního principu
delegace, kdy se občanský zákoník použije jen, stanoví-li to výslovně ZP
(pozn.: platilo až do zrušení tohoto ustanovení nálezem Ústavního soudu z 12.
3. 2008 vyhlášeným pod č. 116/2008 Sb.), se nyní výslovně vychází z principu
subsidiarity, jestliže se v něm stanoví, že „PPV se řídí ZP; nelze-li
použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se
základními zásadami PPV.“
V novém
§ 4a se výjimkou z obecné subsidiární
působnosti občanského zákoníku výslovně vylučuje pro PPV použití těch jeho
ustanovení, která upravují smlouvu ve prospěch třetí osoby, o zadržovacím
právu, o vymíněném odstoupení od smlouvy, o společných závazcích a právech, o
smlouvě s přesnou dobou plnění a o postoupení pohledávky. Tato ustanovení
občanského zákoníku tedy pro PPV ani podpůrně nelze použít.
Do nového
§ 4b se přesouvá z dosavadního
§ 2 odst. 1 až 3 stávající právní
úprava možnosti odchýlení se od práv a povinností stanovených v ZP,
jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení
nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Přitom od ustanovení uvedených v
§ 363 (dosud
§ 363 odst. 1) je možné
se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance. K odchylné úpravě může dojít smlouvou,
jakož i vnitřním předpisem; k úpravě povinností zaměstnance však smí dojít jen
individuální smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (nikoli tedy
kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem). Odchylná úprava práv v PPV
(§ 307) nesmí být nižší nebo vyšší,
než je právo, které stanoví tento zákon, nebo kolektivní smlouva jako nejméně
…
