Nečekané situace na pracovní cestě

     Podle § 42 zákoníku práce se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Pod výkonem práce pak chápeme vykonávání činnosti odpovídající druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, příp. činnosti, kterou zákoník práce za výkon práce považuje (viz např. § 228 a § 230 ZP).

     Na řešení případu, kdy zaměstnanec na pracovní cestě onemocní, existuje více názorů. Podle některých končí pracovní cesta až návratem do stanoveného místa ukončení cesty, přičemž stravné se zaměstnanci krátí podle způsobu poskytnuté stravy zaměstnanci, podle jiných názorů se pracovní cesta v uvedeném případě přerušuje. Lze tedy v případě onemocnění zaměstnance pracovní cestu ukončit, anebo se pracovní cesta přerušuje či tato pokračuje až do uzdravení pracovníka a jeho návratu do stanoveného místa ukončení pracovní cesty?

     V každém případě by zaměstnanec měl neprodleně informovat zaměstnavatele o vzniklé situaci a ten podle toho rozhodne o dalším postupu. Pokud je zaměstnanec schopen návratu, rozhodne zaměstnavatel pravděpodobně o ukončení pracovní cesty.

     Jak ale postupovat v případě, že zaměstnanec není schopen návratu? Podle mého názoru v případě, že podle ošetřujícího lékaře zaměstnanec schopen návratu není, také nesporně není schopen ani výkonu práce a nastupuje na nemocenskou. Tím ale musí skončit anebo být přerušena i jeho pracovní cesta, protože jinak by to bylo v rozporu také s definicí pracovní cesty (§ 42 ZP), kterou je cesta za účelem výkonu práce a výkon práce po dobu nemocenské není prováděn (nezaměňovat např. se dny pracovního volna po dobu pracovní cesty). Dobu pobytu v místě výkonu práce po dobu nemocenské pak také nelze považovat za dobu trvání pracovní cesty, neboť za tuto dobu nepřísluší zaměstnanci mzda, ale nemocenská, příp. další náhrady od příslušné zdravotní pojišťovny anebo komerční pojišťovny při pojištění zvýšených léčebných výloh, a tedy i náhrada jízdních výdajů po hospitalizaci zpět do místa bydliště. Po dobu nemocenské tak zaměstnanci nemohou příslušet žádné náhrady cestovních výdajů, tedy např. ani stravné.

     Pokud nastane situace, kdy zaměstnanec po ukončení nemocenské bude pokračovat v určeném místě v činnosti, pro níž byl do tohoto místa na pracovní cestu vyslán, nabízí se možnost přerušení pracovní cesty. Podle ustanovení druhé hlavy části sedmé zákoníku práce může zaměstnavatel povolit přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance, a to před nástupem k výkonu práce, anebo po ukončení výkonu práce. Při přerušení pracovní cesty se neproplácí náhrada výdajů za ubytování, náhrada prokázaných nutných vedlejších výdajů ani stravné či kapesné. Uvedené způsoby přerušení pracovní cesty uvedené v zákoníku práce sice řeší pouze případy přerušení pracovní cesty na jejím počátku anebo konci a neřeší její přerušení po dobu výkonu práce, tj. v průběhu pracovní cesty, nicméně vzhledem k tomu, že takovýto postup zákoník práce nezakazuje, je možno ho také využít. Pak budou cestovní náhrady příslušet zaměstnanci do doby nástupu na nemocenskou a opětovně po ukončení nemocenské od obnoveného počátku výkonu práce až do návratu zpět do místa ukončení pracovní cesty. Je tedy na zaměstnavateli, který z uvedených způsobů v příslušném případě zvolí. Jednoznačné přitom je, že po dobu trvání nemocenské zaměstnanci nepřísluší stravné.

     Jestliže zaměstnanci vznikne na pracovní cestě škoda, je nutno postupovat podle ustanovení § 265 a dalších ZP. Podle uvedeného ustanovení odpovídá…