Pinocchiův nos, aneb jak rozpoznat lháře

     Eitan Elaad, výzkumník v oblasti psychologických aspektů odhalování podvodů a lží, identifikoval dva základní mylné předpoklady, ze kterých většina lidí tváří v tváří lžím vychází. Prvním z nich je podceňování své vlastní schopnosti lhát. Obecně spoléháme na to, že naše myšlenky, pocity a hnutí mysli jsou pro druhé mnohem čitelnější, než jak tomu ve skutečnosti je. Spousta lidí věří, že pokud se pokoušejí lhát, mají to viditelně napsané na čele a jejich lež je na první pohled prozradí. Tento předpoklad o vlastní schopnosti lhát může být způsobován hned několika faktory: častěji si při lhaní pamatujeme své neúspěchy než úspěšné pokusy, máme odlišné chápání toho, co vlastně je lhaní, a málokdo se otevřeně označí za dobrého lháře, ať už kvůli vlastnímu sebepojetí nebo kvůli sociálnímu kreditu.

     Druhým mylným východiskem, které je pro nás charakteristické, je nadhodnocování vlastní schopnosti odhalovat lež u druhých.

     K odhalování lží si jako pomůcku můžeme vyhledat propracované návodné seznamy projevů a signálů lhaní, které by měly zvýšit šance na úspěch. Ve skutečnosti ale bohužel žádný ekvivalent k Pinocchiovu nepřehlédnutelně dlouhému nosu v reálném světě neexistuje, ať už se podíváme do oblastí neverbální, verbální nebo fyziologické. Jedná se vždy pouze o vodítka, která by měla zbystřit naše smysly a upozornit nás, že s danou tematikou, respektive se vztahem tázaného člověka k ní, není něco v pořádku.

Největší háček při odhalování lhářů tkví v tom, že naprostá většina projevů lhaní se může zároveň překrývat s projevy nejistoty.

Nejistotu sice můžeme pociťovat i z důvodu nečistého svědomí, ale podobných důvodů může být celá řada, např. včetně toho, že se nám nezamlouvá člověk, který s námi rozhovor vede.

     Jedním z obecnějších, ale užitečných pozorovacích kritérií, je hledání rozporu mezi projevem verbálním a neverbálním, který často zachycujeme intuitivně. Větší výpovědní hodnotu pak mívá složka neverbální, která na rozdíl od verbální není tak vědomě kontrolovaná. Další oblastí, ve které musíme mít jasno dříve, než se začneme zabývat hypotézami o pravdomluvnosti druhého člověka, je, zda jsou konkrétní projevy chování u něj běžné nebo naopak netypické, zmapovat, zda se objeví během celého rozhovoru nebo jen u některých otázek a témat.

     Stejně jako při jakémkoliv otypování druhých lidí, i zde platí, že největší devizou je otevřená hlava a schopnost neškatulkovat příliš brzy. Jakmile si totiž v duchu zařadíme člověka jako lháře, začne se naše pozornost automaticky zaměřovat na vyhledávání signálů, které tuto hypotézu podporují, a ostatní ustoupí do pozadí.

     Účinnost co nejotevřenějšího přístupu potvrzují i výzkumy, které se zaměřovaly na to, kteří lidé jsou v odhalování lží úspěšní. Např. při výzkumu, kdy respondenti pocházeli z policejního prostředí a byli tedy v dané oblasti profesionály, se nepotvrdilo, že by zkušenější pracovníci dosahovali při identifikaci lhaní lepších výsledků. Naopak jejich výsledky byly z hlediska úspěšnosti srovnatelné se skupinou studentů, kteří neměli o signálech lhaní žádné vědomosti. Tento výzkum zároveň snížil důvěryhodnost profesionálů v oblasti odhalování lží a podvodů.

     „Oko, do duše okno“ je nejčastější pomůckou pro identifikaci pravdomluvnosti druhého člověka. To, že člověk, který lže, se nedívá druhému do očí, je natolik rozšířená poučka, že bychom se jen obtížně setkali s lhářem, který by si právě na své oči a oční kontakt nedal dostatečný pozor. Pro bystrého pozorovatele ale může být při lhaní viditelný velmi rychlý, mimoděčný odklon očí např. po položení kritické otázky, po kterém se pohled očí dostává pod kontrolu a směřuje přímo k tázajícímu.

     Daleko častěji než s uhýbajícím pohledem se můžeme setkat naopak s upřeným, silně kontrolovaným pohledem z očí do očí, který po chvíli začne působit velmi nepřirozeně (v praxi aplikované „lhaní bez mrknutí oka“). Člověk při něm méně mrká, takže pro vnějšího pozorovatele spíše než dojem důvěryhodnosti může vyvolávat dojem hypnotizéra - začátečníka.

     V přirozeném komunikačním kontaktu je pohled z očí do očí naopak proložen těkáním zraku po okolí a intenzivnější zrakový kontakt doprovází jen sdělení, která jsou pro vyprávění klíčová a která chceme zdůraznit. Ten, kdo právě mluví, má navíc menší zrakový kontakt než ten, kdo naslouchá. To je způsobeno mozkovou činností, která pro vyprávění využívá paměťový materiál, fantazijní představování apod., což směřování zraku také ovlivňuje. Teorii o směřování pohledu očí a její využití pro odhalování lží rozpracovává neurolingvistické programování.

     U vizuálního představování jde o směřování pohledu vzhůru a pohled se stáčí na jednu či druhou stranu podle toho, zda jde o vybavování již viděného, nebo o vizuální představování a fantazie. Z toho vyplývá, že pokud nás druhý člověk přesvědčuje o tom, kde včera večer byl, neměl by přitom jeho zrak pátrat v krajině fantazie. I když tato teorie působí návodně a přitažlivě, jsou oční pohyby pro určování pravdomluvnosti samy o sobě nedostatečné.

     Čeho si dále můžeme v oblasti obličeje všimnout, je zvýšený kontakt s nosem. Nejznámějším příkladem je televizní vystoupení Billa Clintona na téma Moniky Lewinské, kdy se mu podle některých zdrojů podařilo třít si nos hned šestadvacetkrát během přenosu. Psychiatři Alan Hirsh a Charles Wolf z nadace „Smell and Taste Foundation“ uvádějí, že tato reakce má své fyziologické odůvodnění. U lidí, kteří lžou, dochází k uvolňování hormonů podporujících prokrvení nosu, který je pak citlivější, a stává se tak lákadlem pro intenzivnější kontakt.

     Kromě nosu může docházet ke zvýšenému autokontaktu na dalších místech v oblasti obličeje. Různá pečující gesta a pohyby mohou být na jednu stranu způsobem odvádění pozornosti a hraní o čas (urovnávání účesu, šperků), ale i způsobem, jak se uklidnit a koncentrovat své myšlenky.

     Celkově je pro nás zvládnutelnější hlídat si výrazy tváře než známky emocí, které se projevují spíše pohybem jiných částí těla. Ekman a Friesen provedli na konci 60. let studii, při níž filmovali depresivní pacientku při setkání se skupinou lékařů a psychiatrů. Žena měla za úkol přesvědčit je, že se cítí lépe a může být propuštěna domů. Experimentátoři potom ukázali záznam pokusným osobám a požádali je, aby posoudili pacientčin emoční stav pouze na základě toho, co viděli a slyšeli na záznamu. Někteří pozorovatelé sledovali pouze záznam ženiny tváře, zatímco jiní viděli celé tělo. Zjistili, že její emoční stav lze posoudit přesněji…