V jiném rytmu - Postřehy z konference Svoboda naživo

     „Pracujete osm hodin u lisu za minimální mzdu a práce Vás baví? Hm, tak to je opravdu vážné.“ říká v jednom z kreslených vtipů Pavla Kantorka lékař zaměstnanci na preventivní prohlídce. Třeba místo u lisu sedíte u počítače, nicméně zkuste si položit stejnou otázku: „Baví Vás to, co děláte?“ Pokud odpovíte ano, patříte ke šťastným 20 % zaměstnanců. A pokud ne a přemýšlíte co s tím, mohou Vás následující řádky inspirovat.

     S Tomášem Hajzlerem, propagátorem svobody v práci, jsem se setkala na konci léta při natáčení rozhovoru v pražském HUBu (přečíst si jej můžete ve Zpravodaji č. 20/2011). Cestou k němu jsem minula čajovnu s velmi netradiční nabídkou práce: „Hledáme gejšu na plný úvazek.“ Jako nadšenou obdivovatelku japonské kultury mě tento inzerát přesvědčil o tom, že možné je opravdu vše. I gejša v Praze.

     Když se pak Tomáš zmínil o svých plánech uspořádat na podzim konferenci o svobodě v práci, poučena ranní příhodou jsem zamítla pochybnosti typu: V tak krátké době konferenci?, Svoboda a české firmy?, Mají zaměstnanci, svázaní hypotékami a obavami z nezaměstnanosti, vůbec myšlenky na podobné téma? a řekla si - proč ne, všechno je možné. A bylo. Konference proběhla 10. listopadu v pražském kině Vzlet za účasti čtyř stovek účastníků. Pro ty z Vás, kteří se na ni nedostali, nabízím několik postřehů.

     Pokud znáte příběh o stavitelích katedrály, tak asi víte, že jeden z nich na dotaz, co dělá, opáčil: „Nezdržuj, nevidíš, že mám moc práce a na tyto otázky nemám čas?“ Druhý odpověděl: „Stavím zeď.“ Teprve od třetího se tazatel dočkal věty: „Stavím katedrálu, místo, kde se setkají Bůh a lidé.“

     Snem každého manažera je naklonovat třetího z dotázaných a sestavit z takových jedinců svůj tým. Jak dosáhnout toho, aby do svých firem získali zapálené „stavitele“ a hlavně aby jim to vydrželo? Je to v lidech, nebo ve firemním systému? Podle organizátora a pořadatele Tomáše Hajzlera bylo pátrání po odpovědi na tuto otázku důvodem, proč uspořádat konferenci, zavřít se na celý den do Vzletu a sdílet příběhy a zkušenosti s patnáctkou přednášejících z Čech i zahraničí. Kromě čerstvých myšlenek řečníků vanul v nově zrekonstruovaných prostorách bývalého kina svěží vzduch, který nevyráběla klimatizace, ale umožňovala otevřená okna. Místo několika chlebíčků a vychládající kávy fungovala čajovna a netradiční občerstvení. Příjemná změna od klimatizovaných sterilních prostor, ve kterých se konference obvykle pořádají.

     A pohnutky účastníků, kteří sem zavítali? Na ty jsem se vyptávala během přestávek v předsálí: „Chci vidět a slyšet, že to někde jde i jinak než u nás.“ „Hledám cestu ven z toho kolotoče, do kterého jsem se dostala. Nechci už zákazníkům lhát a nabízet produkty, o které nestojí a o jejichž užitečnosti ani já sama nejsem přesvědčena.“ „Pátrám po možnosti, jak se uživit a přitom nependlovat jak stěhovavý pták mezi Prahou, Londýnem a Moravou, kde žije moje rodina.“

     Ani jednou nezaznělo obvyklé: „No, firma mě sem poslala, tak počkám do oběda a pak zmizím.“ S postupujícím odpoledním časem se počet účastníků nijak neměnil, sál byl stále plný.

     Pokud výsledky průzkumu Gallupova ústavu o angažovanosti zaměstnanců převedeme pro názornost do příkladu s osmiveslicí, tak dva přední členové posádky energicky veslují, pět dalších uprostřed jen opakovaně namáčí vesla do vody a osmý aktivně vesluje, bohužel opačným směrem. Beru v úvahu, že návštěvníci konference a náhodně dotázaní netvoří statisticky přesný vzorek, nicméně přesto se mi stále nabízí otázka: „Kam se ztrácí motivace zaměstnanců? Fungují firmy jako černé díry, které berou lidem jejich energii, nápady a nadšení? A pokud ano, jde to i jinak?“

     Na první pohled módní vlna, na ten druhý myšlenka poněkud staršího data. Začal se jí zabývat William L. McKnight, ředitel společnosti 3M, který se už v roce 1924 zamýšlel nad kroky, jimiž by podpořil iniciativu a tvořivost zaměstnanců. Své postřehy shrnul v jedné větě: „Když postavíte kolem lidí plot, začnou se chovat jako ovce. Dejte jim prostor, který potřebují.“ Ploty vyměřují jasné hranice, poskytují pocit zdánlivého bezpečí a vytváří z lidí ovce tak jemným a nenápadným způsobem, že to dotyční často ani nepostřehnou.

     McKnightova myšlenka nezapadla, rozvinuly ji firmy, které staví na principech svobody, například americký internetový obchod s obuví Zappos, francouzská slévárna FAVI, drsný Harley-Davidson či výrobce goretexové membrány W. L. Gore & Associates, společnosti, které manažeři obdivují, kde se inspirují - a jejichž příkladem se většinou neřídí.

     Zkušenosti těchto a dalších firem shrnul zahraniční host konference, sir Isaac Getz, profesor na Europe Business School, spoluautor knihy Svoboda v práci. Jeho doporučení jsou jednoduchá:

1. Přestaňte mluvit, začněte poslouchat a odstraňte všechny praktiky, které Vašim lidem brání, aby se cítili skutečně rovnocenní.

2. Otevřeně a aktivně vysvětlujte svoji firemní vizi, aby Vaši lidé začali považovat za vlastní. Ovšem nezačínejte s tím tehdy, dokud nesplníte bod č. 1, protože lidé, kteří necítí, že s nimi jednáte jako s rovnocennými, Vaši vizi sdílet nebudou.

3. Přestaňte se pokoušet motivovat. Místo toho vytvořte prostředí, které Vašim lidem umožní rozvíjet se a rozhodovat o sobě samých - a nechte je, ať se motivují sami. Jsou-li srozumění s Vaší vizí, sami najdou cestu, jak ji uskutečnit.

4. Zůstaňte ve střehu, neboť cenou za svobodu je věčná …