V dnešní době bychom mohli obrátit titul Molierovy hry Zdravý
nemocný na Nemocný zdravý. Lidí, kteří se potýkají s onemocněním a přitom pilně
chodí do práce a odvádějí maximální výkon, přibývá. Kdo je na vině? Moderní
uspěchaná doba, nová úprava poskytování nemocenských dávek, která přesunula
financování zaměstnancovy nemoci na zaměstnavatele, rostoucí nezaměstnanost a
obavy ze ztráty pracovního místa, nebo náš vlastní přístup k tělu a ke
zdraví?
Pro odpovědi jsem zašla za MUDr. Janem Hnízdilem,
autorem populární knihy „Mým marodům“, který se věnuje komplexní
psychosomatické medicíně a působí v Centru komplexní péče v Dobřichovicích.
Radíte lidem, co mají udělat pro to, aby se uzdravili. Jak si
vlastně představujete zdravého člověka?
Podle Světové zdravotnické organizace je zdraví stav
úplné tělesné, duševní a sociální pohody. No kdo to dneska má? Taková definice
je spíš zbožné přání. Podle mne je zdraví schopnost zvládat problémy
každodenního života. Jsme zdraví, pokud máme dost energie, vůle a síly je
zvládat. Když se nám začne každodenní situace vymykat z ruky, ztrácíme vůli, je
nám nevolno, když už vůbec nemůžeme, jsme nemocní.
Co tedy potřebujeme, abychom byli zdraví a spokojení?
Samozřejmě dobrou stravu, zdravé životní prostředí,
přiměřený pohyb. A také lásku a podporu našich blízkých a přátel, kvalitní
vztahy doma, v sousedství, na pracovišti, v celé společnosti. Na to často
zapomínáme. Podle průzkumu provedeného v zemích EU je pro naši spokojenost a
zdraví důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy
mnohem důležitější než peníze a růst HDP. Máme to v dostatečné míře? Obávám se,
že nikoliv. A pokud stůně společnost, nemohou být ani lidé zdraví.
Máte pravdu, že stoupající požadavky na výkon a rostoucí
soutěživost se podepisují na našich osobních i pracovních vztazích. Zdá se, že
klid vzal do zaječích a slovo stres se skloňuje snad ve všech pádech. Co
vlastně rozhoduje o naší odolnosti vůči němu? A co v našem těle
způsobuje?
Základ individuální odolnosti vůči stresu se buduje už
v prenatálním období. Pokud je těhotná žena ve stresu, tak se její negativní
emoce přenášejí na zárodek - a porodí úzkostné, neklidné dítě. To také
vysvětluje nárůst počtu dětí, které se rodí s poruchami koncentrace a chování,
se sklony k agresivitě, úzkosti nebo depresím. Bohužel se stává běžnou normou,
že už malým dětem lékaři předepisují silná psychofarmaka. Druhým faktorem,
který se podílí na odolnosti vůči stresu, je výchova: kolik pozornosti a lásky
dítě dostane, ale také jak je podporováno k samostatnosti. Nebo jestli je
výchova úzkostná, s každou maličkostí se běží k lékaři. Takové chování si pak
dítě přenáší do dospělosti. A třetím faktorem je aktuální životní situace, tedy
všechno, co na nás v dané chvíli zvenčí působí.
Stresové faktory se sčítají, a pokud překročí míru
odolnosti člověka je zvládat, automaticky se v těle spouští stresová reakce. Je
jí vybaven každý živočich pro situace, které jej ohrožují na životě. Má dvě
východiska - boj nebo útěk. Naším problémem však je, že stresovou reakci
spouští vlivy, které nás na životě neohrožují - náročná práce, nerudný šéf,
problémy v rodině, neuspokojivá společenská situace. Přitom ale v našem těle
probíhá totéž, jako bychom v ohrožení života byli.
Co se ale vlastně v těle děje? Představte si závodníka
na startu v běhu na 100 metrů. Mozek pracuje naplno, stoupá krevní tlak,
rozbuší se srdce, zrychlí se dýchání, napínají se svaly, uvolňuje se obrovské
množství energie a hormonů. Všechno proto, aby běh dobře zvládnul. Pokud to
udělá, napětí povolí, energie se doplní, tělo si odpočine a člověk zůstane
zdravý - úspěšně překonal složitou životní situaci. Pokud to ale neudělá, buď
proto, že nechce, nemůže, nebo neví jak, a zůstane v napětí zaseknutý na
startu, stresová reakce se postupně obrátí proti němu. To, co nebyl schopen
udělat vědomě, začne tělo řešit za něj - nemocí. To je chvíle, kdy pospícháme k
lékaři.
Ano, a očekáváme, že nám pomůže. Je to obvyklá, jednoduchá cesta.
Ale v praxi zřejmě příliš nefunguje, že?
Máte pravdu, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich je, že
potkat lékaře, který by se Vám skutečně mohl věnovat a zjistit, v čem spočívá
skutečná příčina Vašich obtíží, je v dnešním systému medicínské péče obtížné.
Ten je totiž založený na nadměrné specializaci, každý se zabývá nějakou částí,
nikdo ale nevěnuje pozornost celku - člověku v souvislostech jeho životní
situace.
Druhý důvod spočívá v tom, že současná medicína je
takzvaně objektivistická. Vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má
nějakou objektivní příčinu, kterou lze pomocí vyšetřovací techniky odhalit a
zásahem zvenčí - léky, operací, fyzikálním působením - léčit. To je zásadní
omyl. V roce 2001 zveřejnil časopis British Medical Journal studii, ve které se
poprvé objevil termín „nevysvětlitelné choroby“. Jde o situaci, kdy se do
ordinace dostaví člověk s typickým tělesným problémem - bolestí hlavy nebo zad,
bušením srdce, svíráním žaludku, únavou, závratěmi, nevolností - je pro něj
opakovaně vyšetřován za použití nejmodernější techniky. U téměř 40 % pacientů
se ale nepodařilo objektivně zjistit, co jim vlastně je. Tyto obtíže jsou totiž
somatizací neboli ztělesňováním složité, neřešené životní situace. Pro
biologicky vzdělaného lékaře je takový pacient hypochondr, simulant nebo
blázen. On ale skutečně trpí. Jenom to nemůže objektivně dokázat.
Zmiňoval jste signály těla. Mnozí mohou namítnout, že nemají
lékařské vzdělání, aby jim porozuměli. Od toho jsou přece lékaři. A proto
přicházejí do ordinace.
Tělo k nám mluví jasnou řečí. Na to, abychom mu
porozuměli, nepotřebujeme lékařský diplom. Stačí selský rozum a stará lidová
přísloví. Migréna - to je přece plná hlava starostí, bolesti zad - naložili
jsme si víc, než uneseme, bolesti u srdce - něco nám leží na…
