dnes je 6.12.2022

Input:

Kde se stala chyba?

11.10.2007, , Zdroj: Verlag Dashöfer

JMENOVÁNÍ DO FUNKCE

     Pracovní poměr patří mezi základní a zároveň nejčastější pracovněprávní vztahy. Prostřednictvím pracovního poměru se na straně jedné realizuje účast fyzické osoby (zaměstnance) v pracovním procesu a na straně druhé uskutečňuje zaměstnavatel prostřednictvím práce zaměstnanců své podnikatelské záměry. V souvislosti s pracovním poměrem můžeme rozlišovat několik základních časových okamžiků, které se k tomuto vztahu váží. Jedná se tedy o vznik, změnu a zánik pracovního poměru. V dnešním čísle bych se ráda zastavila u vzniku pracovního poměru. V souvislosti s nabytím účinnosti nového zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.) došlo od 1. ledna 2007 mimo jiné i k výrazné změně, pokud jde o možnosti zaměstnavatelů při uzavírání pracovních poměrů.

     Zaměstnavatel - obchodní společnost chce přijmout do pracovního poměru zaměstnance, který bude na pozici vedoucího zaměstnance. Jako právní úkon, kterým má vzniknout pracovní poměr tohoto pracovníka, se zaměstnavatel rozhodl využít jmenování - jednostranný právní úkon, kterým vzniká pracovní poměr.

     Na první pohled by se mohlo zdát, že výše uvedený vzor jmenování do funkce je zcela v pořádku a lze jej takto použít, nicméně opak je pravdou. Ačkoli může po obsahové stránce uvedené jmenování do funkce obsahovat všechny nezbytné náležitosti, není jej možné v takovéto podobě aplikovat v praxi.

     Důvodem tvrzení je zejména ustanovení § 33 zákoníku práce, konkrétně pak § 33 odst. 3 zákoníku práce, které stanoví, že jmenováním se zakládá pracovní poměr pouze u vedoucích organizačních složek státu, vedoucích organizačních jednotek organizačních složek státu, ředitelů státních podniků, vedoucích organizačních jednotek státních podniků, vedoucích státních fondů, jestliže je v jejich čele individuální orgán, vedoucích příspěvkových organizací, vedoucích organizačních jednotek příspěvkových organizací a u ředitelů školské právnické osoby, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Protože v našem vzoru jsme jako zaměstnavatele uvedli obchodní společnost, tedy právnickou osobu zaměstnavatele, který je podnikatelským subjektem, není možné zaměstnance, a to ani vedoucího zaměstnance, jmenovat do funkce a tímto brát tento právní úkon jako úkon, jímž se bez dalšího zakládá pracovní poměr. Vzhledem ke skutečnosti, že výše citované ustanovení § 33 odst. 3 zákoníku práce nepřipouští výjimky, nemůže platně vzniknout pracovní poměr jmenováním v ostatních případech - např. obchodní společnost - než jmenovaných zákonem, i kdyby si to případně obchodní společnost sama stanovila např. v pracovním řádu nebo jiném vnitropodnikovém předpise. Oproti dřívější právní úpravě jde tedy o určité zjednodušení právní úpravy při zakládání pracovního poměru.

     V této souvislosti bych si dovolila ještě upozornit na přechodné ustanovení zákoníku práce - § 364 odst. 3, dle kterého se pracovní poměr, který byl založen jmenováním před 1. 1. 2007, považuje za pracovní poměr založený pracovní smlouvou. To neplatí v případech, kdy lze založit pracovní poměr jmenováním i po 1. 1. 2007 - viz § 33 odst. 3 zákoníku práce.

     Dle právní úpravy před 1. 1. 2007 platilo, že pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou, volbou nebo jmenováním - srov. § 27 zákona č. 65/1965 Sb. Novým zákoníkem práce se však filosofie zakládání pracovního poměru značně změnila. V souladu s platnou právní úpravou se nově všechny pracovní poměry zaměstnanců, a to i vedoucích zaměstnanců v podnikatelské sféře, zakládají pracovní smlouvou. Jmenováním se zakládá pracovní poměr již pouze u vedoucích zaměstnanců zaměstnavatelů s vazbou na stát.

     Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, není tedy možné námi uvedený vzor jmenování považovat za právní úkon, kterým vznikl pracovní poměr vedoucího

Nahrávám...
Nahrávám...