Byla jednou jedna země, kde se nestárlo. Nikdo neměl
zdání, kolik je mu roků, protože to vůbec nedávalo smysl. Ale podle našich
zvyků všem bylo tak kolem dvaceti. Bohům se to zdálo fádní, a tak stanovili
tento zákon: Kdokoli řekne, že je lepší než ti druzí, zestárne rovnou o sto
dní.
To víte, i zde se spousta děvčat ráda pochlubila, že
jsou rozkošnější než ty druhé. A mnozí kluci všude vykládali, že jsou
schopnější než všichni ostatní. Často dokonce i měli pravdu, ale čím víc to
hlásali, tím rychleji stárli. Stačilo pár let a ti, co se vytahovali nejvíc,
získali veškerou moc. Staří generálové veleli mladému vojsku, staří ředitelé
sekýrovali mladé úředníky a staré hospodyně proháněly mladé holky pro
všechno.
Až jednoho dne toho ti mladí měli plné zuby. Sešli
se a nejodvážnější z nich pravil: Proč si máme dát poroučet? My přece nejsme o
nic horší! Jsme lepší běžci! Uneseme větší náklad! A jsme mnohem hezčí!
Vyhlásíme těm starým rachotinám boj! Jenom si musíme dodat kuráž! Hrdě
skandujme: Jsme silnější! Máme rychlejší nohy! Lepší zrak!
To všechny mladé okouzlilo a začali hlasitě křičet.
Nemohli se nabažit té slasti, že jsou lepší, a skandovali skoro celou noc.
Potom se šli trochu prospat. Když se vzbudili a chtěli vyzvat vetché starce k
boji, zjistili, že přes noc zestárli o řadu let. Svaly jim změkly, zrak se
zkalil a nohy zapomněly běhat. Nikdo nebyl lepší než ti druzí. Žádný boj se
tehdy nekonal.
Světoznámý psycholog Carl Rogers ve svých
šestaosmdesáti letech řekl:Když…