PŘÍBĚHY K ZAMYŠLENÍ - Dva jasnovidní mnichové

Bylo nebylo. Dva mnichové kráčeli krajem a náhle spatřili tonoucí dítě. Mladý novic se už vrhal do vln, ale opat ho silou svých paží i své autority mlčky strhnul zpět. Novic byl hluboce zmaten. Byl pobouřen a zděšen, ale netroufl si postavit se opatovi na odpor. Dítě před jejich očima utonulo. Mnichové šli bez jediného slova dál.

Uplynulo skoro třicet roků. Opat umíral. Když už ležel na smrtelném loži, nechal si povolat mladšího druha. „Vím, že ses na mě tehdy zlobil, když jsem nechal utonout to děcko,“ řekl vyhasínajícím hlasem. „Dobře, dnes Ti to celé vysvětlím. Víš, bratře, jsem jasnovidný. To dítě mělo zločineckou duši. Kdybychom mu tenkrát dovolili dospět, býval by z něj určitě vyrostl vrah.“

Opat skonal a uplynulo dalších dvacet let. I mladší mnich získal dar jasnozření a viděl, co se stalo a co se má stát. Pohlédl dlouhým tunelem paměti do té dávné chvíle a tam spatřil, že opat tehdy nelhal. Dítě vskutku mělo černou duši a byl by z něj vyrostl sprostý vrah. Zavraždil by jednoho nezralého spratka. A ten spratek - nejsa včas zavražděn - mezitím klidně dospěl, stal se nelítostným diktátorem a rozpoutal strašlivou válku, která zničí milióny lidí.

„Ach, přece jenom jsem udělal velikou chybu!“ vzdychl těžce mnich. „Kdybych byl tehdy pro to dítě skočil, byl bych býval předešel té válce!“

Ale dál už svou myšlenku nedomyslel, protože jedna bludná bomba proměnila klášter v dým.

     Kolikrát už jsme si takhle vzdychli: Ach, kdybych to byl býval tenkrát věděl, jak…