Manažeři a vedoucí často vybízejí své partnery, kolegy,
spolupracovníky nebo podřízené, aby vyjadřovali své názory na to či ono. Téměř
na každé poradě uslyšíte výzvu tohoto druhu. Jak na to lidé reagují a jak
výměna názorů skutečně funguje? Pozorováním praxe se zjistilo několik typických
modelů výměny názorů.
Vyslechnu odlišný názor druhého člověka.
V duchu ho odmítnu jako nesmysl a o nositeli názoru si pomyslím
své.
Neřeknu partnerovi nic o svém odsuzujícím stanovisku. Možná se
jen trochu zamračím a vnímavý partner to pozná.
Pak řeknu svůj názor. A partner udělá totéž co já.
Výsledkem je, že si sdělujeme názory, tváříme se, jako bychom si
je vyměňovali, ve skutečnosti je však odmítáme a nepřijímáme.
A si předem zjistí, jaké má B názory.
A říká to, co chce slyšet B, ale myslí si své.
B to s potěšením přijme jako potvrzení svých názorů a usmívá
se na A. Je rád, že se A s ním ztotožňuje. Netuší, že to je léčka.
A je manipulujícím partnerem, zřejmě touto komunikací sleduje
svůj vlastní cíl.
Autoritativní šéf řekne svůj názor na určitou záležitost.
Nevyzývá nikoho, aby vyslovil svůj názor, protože předpokládá, že není lepší
názor než ten jeho.
Spolupracovníci v tu chvíli vědí, jaký názor je správný, co
mají a nemají před nadřízeným říkat.
Tím učíme lidi pasivně přejímat mínění vedoucího a zbavujeme je
práva na vlastní názor.