dnes je 16.8.2022

Input:

Zaměstnávání cizinců a občanů EU

2.4.2007, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     Po vstupu do Evropské unie nastaly v naší republice vedle širších společensko-ekonomických změn i kvantitativní a kvalitativní změny související s trhem práce a pohybem pracovních sil „do“ a „z“ České republiky. Podle očekávání nedošlo po 1. květnu 2004 k všeobecně volnému pohybu pracovních sil, protože pracovníkům z nově přistoupivších zemí (s výjimkou Malty a Kypru) vstup na svůj trh práce otevřelo pouze několik unijních států. Obecně lze konstatovat, že volný pohyb nastal bez omezení mezi novými členskými státy a že ze strany těchto členských států nebyla uplatněna omezující opatření vůči pracovníkům z původní „patnáctky“. V souladu s požadavky Evropské unie a v rámci příprav na vstup do ní náš stát již koncem 90. let minulého století přijal v oblasti zaměstnávání cizinců řadu opatření. Vstupem České republiky do Evropské unie se aplikace těchto ustanovení vztahuje již pouze na cizince ze třetích států, a to bez rozdílu, pro občany Evropské unie (a Evropského hospodářského prostoru) se naopak aplikovat přestala.

Právní úprava zaměstnávání cizinců

     Úprava související se zaměstnáváním cizinců je obsažena jednak v našich vnitrostátních předpisech, jednak - týká-li se zaměstnávání občanů EU, i v přímo aplikovatelných předpisech Evropské unie. Specifická úprava může být dána i mezinárodními smlouvami. Obecně se pak má za to, že mezinárodní smlouvy upravují postavení účastníků výhodněji než obecná právní úprava pro ostatní cizince.

     Pokud se jedná o základní předpisy našeho právního řádu ve vztahu k cizincům, pak to jsou především:

  • zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ZoZ), kde je problematika zaměstnávání obou skupin cizinců, tj. občanů EU a občanů třetích států, upravena poměrně podrobně, především v části čtvrté;

  • zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „pobytový zákon), ve kterém je dána úprava související s pobytem cizincům na našem území za účelem zaměstnávání.

     Ve vztahu k občanům EU je dále nutno zmínit, že v rámci Evropské unie existuje specifická právní úprava, která platí a je aplikována přímo (tj. bez transformace do národního zákonodárství členských států) a má přednost před národními právními předpisy. V oblasti pohybu pracovních sil je to především Nařízení Rady EHS č. 1408/71, o koordinaci systému sociálního zabezpečení, a prováděcí Nařízení Rady EHS č. 574/72. Tato nařízení se vztahují na občany EU v oblasti sociálního zabezpečení při práci a pobytu v zemích Evropské unie a koordinují práva a nároky občanů EU podle základních jednotných principů a zásad.

Zaměstnávání občanů EU

     Podle § 3 odst. 2 ZoZ „státní příslušník jiného členského státu Evropské unie a jeho rodinný příslušník mají stejné právní postavení v právních vztazích upravených tímto zákonem jako občan České republiky, pokud tento zákon nestanoví jinak“.

     Právní úprava obsažená v odstavci 2 vychází zejména z Nařízení Rady 1612/68 EHS, o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství, směrnice Rady 90/365/EHS, o právu pobytu zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné po skončení její pracovní činnosti, a z Nařízení komise (EHS) 1251/70, o právu pracovníků zůstat na území členského státu poté, co byli v tomto státě zaměstnáni, a zajišťuje občanům z členských států EU a jejich rodinným příslušníkům stejné právní postavení při uplatňování na trhu práce ČR jako občanům ČR. Znamená to, že oproti občanům států, které nejsou členy EU, jde o odlišnou právní úpravu spočívající např. v tom, že k výkonu práce na území ČR nebudou muset mít povolení k zaměstnání od úřadu práce.

     Uvedená úprava dále zapracovává do zákona o zaměstnanosti čl. 39 Smlouvy o založení ES, který umožňuje volný pohyb pracovníků uvnitř Společenství a dává možnost např. ucházet se o zaměstnání, pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání apod.

     Stejné právní postavení vyplývá i pro rodinné příslušníky občana členského státu EU, kteří sami nejsou občany členského státu EU. Vzhledem k tomu, že nařízení rady jsou přímo aplikovatelná, odkazuje zákon na definici rodinného příslušníka v Nařízení rady (EHS) 1612/68, o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství.

     Stejné právní postavení jako občané EU mají při zaměstnávání rovněž občané dalších států tvořících tzv. Evropský hospodářský prostor, a to občané Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Povolení k zaměstnání se nevyžaduje ani od občanů Švýcarska, které má specifické postavení. Členy Evropské unie v současné době jsou: Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko, Slovenská republika, Španělsko, Švédsko, Velká Británie, od 1. 1. 2007 také Bulharsko a Rumunsko, pro zaměstnávání jejich občanů však platí stejný režim jako pro cizince ze třetích států.

     Způsobilost fyzické osoby být zaměstnancem vychází z definice dané zákoníkem práce, proto pracovněprávní způsobilost občana EU v pracovněprávních vztazích vznikajících na území našeho státu nemůže být založena jinak, než je tomu u občanů České republiky, a to ani kdyby případné právo státu, ze kterého občan EU pochází, upravovalo způsobilost fyzických osob v této oblasti jinak.

     Nároky občanů EU podle Nařízení Rady č. 1408/71 a Nařízení Rady č. 574/72 směřují k zajištění volného pohybu a ochraně sociálních práv pracovníků pohybujících se v rámci Evropské unie. Tato nařízení upravují:

  • dávky v nemoci a v mateřství (peněžité i věcné),

  • dávky v invaliditě,

  • dávky ve stáří,

  • dávky pozůstalým,

  • dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání,

  • pohřebné,

  • dávky v nezaměstnanosti,

  • rodinné dávky.

     Nařízení se vztahují nejen na zaměstnance, ale i na osoby samostatně výdělečně činné, státní úřadníky, studenty a rovněž na jejich rodinné příslušníky (nebo pozůstalé). Nakládání se řídí základními principy, kterými jsou:

  • rovnost zacházení, tj. rovné nakládání bez ohledu na státní příslušnost občana EU (zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti),

  • použití právních předpisů jednoho státu,

  • sčítání dob pojištění, tj. při posuzování nároků se berou v úvahu i doby pojištění (zaměstnání) v jiném členském státě,

  • výplata dávek do ciziny (export dávek), což znamená, že výplata dávek není omezena jen na území toho státu, kde nárok vznikl.

     Za účelem prokazování nároků občanů EU při jejich zaměstnávání a dalším pohybu mezi ostatními členskými státy Evropské unie (EHP) jsou příslušnými institucemi členských států vyplňovány tzv. E-formuláře, což jsou standardizované tiskopisy v jazycích všech členských států; v případě nejasností pak existují styčné orgány, které tyto nejasnosti řeší. Při zaměstnání připadá nejčastěji v úvahu jako „příslušná instituce“ ČSSZ pro účely důchodové a peněžitých dávek v nemoci, dále pak úřady práce pro účely dávek v nezaměstnanosti a zdravotní pojišťovny (věcné dávky v nemoci a mateřství).

     Jaká jsou práva a povinnosti zaměstnavatelů vůči zaměstnancům-občanům EU? Pro vznik a trvání zaměstnání není z hlediska předpisů o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání, což znamená, že pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli obdobně, jako u občanů České republiky. Při aplikaci jednoho práva pro účely koordinace sociálního zabezpečení se pak má za to, že se jedná o právo státu, kde je výdělečná činnost (zaměstnávání) vykonávána, tj. naše právo v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. Podle obecných zásad aplikace cizího práva jako celku by pak naše právo mělo být rozhodující i pro oblast pracovněprávní. Zjednodušeně lze proto říci, že práva a povinnosti zaměstnavatelů vůči občanům EU v těchto oblastech jsou při zaměstnávání v České republice shodná jako u státních občanů České republiky. Určitá modifikace je však u vysílaných pracovníků, kdy tito jsou dočasně (nejdéle po dobu 12 měsíců) vysláni svým zaměstnavatelem z jednoho členského státu k plnění úkolů v jiném členském státě Evropské unie, ale nadále zůstávají co do pojištění i pracovněprávních nároků účastni v zemi odkud byli vysláni. Subjektům na území České republiky, kam byli vyslání ve vztahu k vyslaným pracovníkům, žádná práva a povinnosti podle našich právních předpisů nevznikají.

     Stejné právní postavení podle ZoZ znamená, že stejně jako naši občané mají i občané EU nárok zejména na:

  • ucházení se o vhodné zaměstnání na území České republiky, a to jak sami, tak prostřednictvím úřadu práce,

  • zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání u úřadu práce a na poskytování podpory v nezaměstnanosti, jelikož jim na ni vznikl nárok z titulu předchozího zaměstnání v našem státě nebo v jiném státě Evropské unie,

  • účast v programech zaměstnanosti a na příspěvky v rámci aktivní politiky zaměstnanosti,

  • zprostředkovávání zaměstnání jako agentura práce na základě povolení ke zprostředkování zaměstnání vydaném podle ZoZ.

     Určitou výjimkou je však postavení zdravotně postiženého občana EU. Z charakteru uznávání zdravotního postižení pro poskytování pracovní rehabilitace zdravotně postižených a např. i pro účely plnění povinného podílu zaměstnavatelem je třeba, aby zdravotní posouzení bylo provedeno podle vnitrostátních předpisů, a to buď orgány ČSSZ (plná či částečná invalidita), nebo úřady práce (statut osoby zdravotně znevýhodněné). Na jiná posouzení, rozhodnutí či potvrzení obdobného charakteru nelze brát zřetel (a to ani u občanů SR).

     Povinnosti zaměstnavatelů vůči úřadům práce se projevují pouze v oblasti informační. Podle § 87 ZoZ nastoupí-li do zaměstnání občan Evropské unie, je zaměstnavatel nebo právnická či fyzická osoba, ke které jsou tyto fyzické osoby svým zaměstnavatelem vyslány na základě smlouvy k výkonu práce, povinen o této skutečnosti písemně informovat příslušný úřad práce nejpozději v den nástupu těchto osob k výkonu práce. Písemná informace obsahuje údaje vedené v evidenci, kterou je zaměstnavatel povinen vést podle § 102 odst. 2. Zaměstnavatel nebo právnická či fyzická osoba jsou povinni informovat příslušný úřad práce o ukončení zaměstnání nebo vyslání fyzických osob nejpozději do 10 kalendářních dnů od skončení zaměstnání nebo vyslání. Tyto údaje slouží úřadům práce pro účely vyplňování příslušného E-formuláře a rovněž pro statistické účely.

     Evidence občanů EU zaměstnávaných zaměstnavatelem nebo vyslaných k výkonu práce zahraničním zaměstnavatelem nemá předepsanou formu, ale při případné kontrole ze strany úřadu práce musí být k dispozici a musí obsahovat údaje, které ZoZ vyžaduje. Těmito údaji jsou zejména údaje uvedené v § 91 odst. 1 písm. a), b), c) a e), tj. identifikační údaje cizince, adresa v zemi trvalého pobytu a adresu pro doručování zásilek, číslo cestovního dokladu a název orgánu, který jej vydal, druh práce, místo výkonu práce a dobu, po kterou by mělo být zaměstnání vykonáváno, a dále pohlaví těchto fyzických osob, zařazení podle odvětvové (oborové) klasifikace ekonomických činností, nejvyšší dosažené vzdělání, vzdělání požadované pro výkon povolání, den nástupu a den skončení zaměstnání nebo vyslání k výkonu práce zahraničním zaměstnavatelem.

     Zaměstnávání cizinců ze třetích států ZoZ v § 3 odst. 1 stanoví, že účastníky právních vztahů v oblasti zaměstnanosti jsou fyzické osoby, které mají způsobilost být zaměstnancem a že fyzickými osobami jsou státní občané České republiky, a za stejných podmínek cizinci, kteří splňují podmínky pro zaměstnávání stanovené tímto zákonem. Nositeli práv a povinností vůči cizincům jsou pak bez rozdílu jak zaměstnavatelé podle českých právních předpisů (zákoníku práce), ale za zaměstnavatele se považují rovněž organizační složky zahraniční právnické osoby nebo zahraniční fyzické osoby oprávněné podnikat na území České republiky podle zvláštních právních předpisů (např. § 21 obchodního zákoníku).

     Podmínky, které musí splnit cizinci ze třetích států pro vstup na náš trh práce, jsou upraveny v části čtvrté ZoZ. Podle § 89 cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání, pokud tento zákon nestanoví jinak, a platné povolení k pobytu na území České republiky. Povolení k zaměstnání vydávají úřady práce, povolení k pobytu (vízum k pobytu za účelem zaměstnání) pak Policie ČR - cizinecká policie, výjimečně i zastupitelské úřady.

     Za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění běžných úkolů zaměstnavatele zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Z uvedeného vyplývá, že chce-li například člen družstva vedle výkonu svých práv souvisejících se členstvím v družstvu nebo jednatel vedle svých úkolů souvisejících s jeho postavením statutárního orgánu konat ještě práce, které jsou v předmětu činnosti (vyplývají např. ze živnostenského oprávnění, zápisu v podnikovém rejstříku apod.), musí mít na tuto činnost rovněž povolení k zaměstnání.

     Žádost o povolení k zaměstnání podává cizinec, a to písemně na úřad práce příslušný podle místa budoucího výkonu práce. Cizinec žádá zpravidla (není-li již na našem území zaměstnán nebo nepobývá-li zde z jiného důvodu) před svým příchodem na území České republiky, a to buď sám, nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán nebo ke kterému bude vyslán svým zahraničním zaměstnavatelem k výkonu práce. Žádost o vydání povolení k zaměstnání obsahuje:

  • identifikační údaje cizince, kterými se rozumí jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě rodné příjmení, státní

Nahrávám...
Nahrávám...