Důvody, proč si lidé – na pracovišti i mimo něj – "lezou na nervy", bývají různé: od známého syndromu "ponorky" přes sklon brát si poznámky druhých příliš osobně až po střety nekompatibilních osobností. Důležitou roli hraje i mechanismus projekce, kdy nám na druhých vadí právě to, co si odmítáme přiznat u sebe.
EFEKT TRVALÉ BLÍZKOSTI ANEB SYNDROM PONORKY
Čas, který s řadou svých spolupracovníků trávíme společně, je často značný, a chování lidí v podobných či opakovaných pracovních situacích bývá většinou téměř neměnné. Lidé mají své zvyky a osobní rutiny, které jim usnadňují život, a ty se časem stávají téměř neodlučitelnou součástí jejich identity. Stejně tak je to s rutinami a rituály, které si vytváříme my.
V druhých však takové chování občas vyvolá nejrůznější drobné "alergie". Psychologie tento jev označuje jako "syndrom opakovaných stimulů" či interakcí nebo též "syndrom trvalé blízkosti". Jde o jev, který často vede k napětí nebo frustraci. Laická psychologie mu přiléhavě říká efekt ponorky. S mírnou nadsázkou jde o něco podobného, jako kdybychom se museli v televizi každý večer dívat na stále stejné díly téhož seriálu. I když na začátku máme jeho postavy a děj rádi, po několika dílech nás začnou stejné fráze, stereotypy a opakující se chování iritovat.
Televizní seriál můžeme vypnout a své pracovní prostředí máme možnost změnit. Pokud nás však naše práce baví, je lépe volit jiné řešení. Na osoby kolem nás, které nás iritují, se můžeme pokusit pohlížet trochu pozitivněji, a zaměřit se například na to, co se nám na jejich práci líbí. Místo soustředění se na jejich negativní stránky můžeme svou situaci dokonce možná vnímat jako výzvu, jejímž cílem je zvýšit svou empatii či trpělivost.
Druhou možností je promluvit si osobně. Ne agresívně, ale tak, že je na jejich chování taktně upozorníme. Je totiž pravděpodobné, že si ho z velké části neuvědomují. Provést bychom to měli klidným a nezaujatým způsobem, a upozornit je na to, proč a v čem je pro nás jejich chování obtěžující. Místo útočného "Pořád děláš jen ......", je vhodné zkusit "Bych rád, kdybys..., protože...". Většinou tím zabráníme tomu, že se druhý začne našemu požadavku bránit.
PŘÍLIŠNÁ VZTAHOVAČNOST
Chování druhých se pro nás může někdy stát iritujícím i zcela zbytečně. Je tomu tehdy, pokud ho bereme osobně. Občas máme totiž sklon chápat jednání druhých jako jednání zaměřené proti nám, i když tomu tak ve skutečnosti není. Příkladem je situace, kdy výtku k naší práci vnímáme jako útok na svou osobu. Jestliže kolega na schůzce řekne: "Tohle není dostatečně dobře připravené, musíme se na tom ještě zaměřit.", a rozebírá přitom věcné stránky problému, nemusí pracovník, který se na úkolu podílel, mít pocit, že kolega záměrně útočí na něj. Místo toho, aby začal přemýšlet, co proti němu kolega má, by se měl soustředit na to, jak projekt zlepšit. Profesionální diskusi by neměl vnímat jako za osobní útok.
Důvodem, proč některé osoby tomuto sklonu podléhají, bývá jejich nízké sebevědomí a s ním spjatý sklon ke vztahovačnosti. Lidé pochybující o svých schopnostech či ti, kteří si ve své práci nejsou zcela jistí, mají totiž často sklon brát téměř každou kritiku jako osobní. Kritika totiž potvrzuje jejich přesvědčení, že nejsou dost dobří, a o to více se jí brání.
Postihne-li podobná vztahovačnost i nás, měli bychom si uvědomit, že to, co subjektivně vnímáme jako kritiku nebo nedůvěru, kritikou být nemusí. Kritika určitého aspektu naší práce navíc není kritikou naší osobnosti, ani útokem na naše ego. Za kritiku můžeme být naopak vděčni a chápat ji spíše jako…
